Politická angažovanost (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2005
POLITICKÉ ANGAŽMÁ

Rozhovor s Petrem Šilarem Filip Keller
Petr Šilar, zemědělský inženýr, byl starostou
Letohradu (1990 — 2000), od
roku 2000 je členem rady Pardubického
kraje. Je členem letohradského sboru
ČCE, kde byl v letech 86 - 96 kurátorem.
11 let jste dělal starostu. Teď jste byl
podruhé zvolen do rady zastupitelstva.
V čem se liší místní a krajská
úroveň?
Rozdílů je hodně — zásadně v tom, že
krajská je už trošku vyšší politika, je to
míň o lidech a víc o papírech. Starosta
malého města musí s lidmi komunikovat.
Pamatuji si, že jednou jako starosta
jsem šel přes naše náměstí skoro hodinu.
Nejde jezdit autem a lidí si nevšímat. Samostatnost
je zhruba stejná, každý má
svůj resort, musí podávat zprávy do rady
zastupitelstva. Starosta je malinko víc
pánem, je víc viditelný.
Co vás vedlo k tomu se tímto způsobem
politicky angažovat?
To jsem měl někde v genech, protože
mě veřejné věci zajímaly vždycky. Když
vládli komunisti, spousta věcí mě štvala,
hlavně vztah k životnímu prostředí.
Jsem přesvědčen, že nestačí jenom nadávat
nebo poukazovat na nějaké chyby,
ale: „jdi a udělej to”. Člověk musí začít
od sebe. Tak jsem byl vychovaný. V té
době jsem se už angažoval v církvi, byl
jsem kurátorem a dlouhou dobu ve staršovstvu,
takže pro mě bylo naprosto
jasný, že když chci něco změnit, musím
do věcí začít mluvit. Od roku 90 jsem se
rychle zapojil. Považoval jsem to za samozřejmost,
teprve postupně jsem začal
přemýšlet o tom, jestli křesťan má nebo
nemá být v politice, protože samozřejmě
někteří lidi to těžce nesli, vnímali to
v souvislosti s komunistickou minulostí.
Ale já si myslím, že člověk, křesťan se má
angažovat.
Jste aktivní křesťan. Hraje to — má
vůbec hrát — nějakou roli při angažovanosti
v politice? Ovlivňuje to člověka
nějak při rozhodování?
Já si myslím, že nejde o to dávat najevo
na veřejnosti, že v neděli chodíme do
kostela nebo do shromáždění, ale že ten
kostel musí být v nás. Jsem přesvědčený,
že dobrý politik může být dobrý křesťan.
A pozná se to, protože něco ví o pokoře,
ví, že není nejvyšším pánem, že nás něco
přesahuje, ať už se tomu říká mravní
zákon nebo Bůh. Ale podstatné je, že ve
své pozici člověk nemůže být na vrcholu
pyramidy.
My máme navíc tu výhodu, že něco víme
o zpovědi, že něco víme o sdílení, o tom,
že člověk na všechno nemusí být sám.
V tom máme myslím velikou výhodu, ale
taky závazek, samozřejmě.
Na co nejvíc narážíte? Co Vám brání
v tom, aby se Vám dařilo to, co byste
chtěl?
Čím dál víc na obyčejnou lidskou hloupost
a omezenost, v tom smyslu, že
úroveň lidí, kteří se dostali do politiky
na kandidátkách různých stran je velmi
nízká. Jdou tam pro získání vlastní perspektivy,
korýtka, za chvíli začnou mít
osobní zájmy. Zdá se mi, že to narůstá.
Zdálo se mně, že ti první lidé, kteří šli do
politiky v devadesátém roce, byli takoví
nadšenci, na kterých bylo vidět, že chtějí
něco změnit. Teď to je spíš korytářství.
Nechci se stavět nad ně, já tam asi taky
patřím, zadarmo to nedělám – mám
z toho taky výhody, mám služební auto,
mám slušný plat, dostanu se na různé
akce, člověk sedí v předních řadách nebo
vyhrazených místech. Ale člověk se musí
nějakým způsobem kontrolovat, musí
být sám sobě podezřelý, poměřovat se.
Mám tu výhodu, že mám přísnou ženu.
Nikdy nechtěla, abych to dělal, takže
ke mně nijak nevzhlíží, všechny moje
kroky jako první kritizuje. Druhá věc je,
že člověk by měl chodit do hospody, je
také dobré vyslechnout normální lidi,
třeba ty, se kterými jsem se seznámil při
povodních.
Napadá Vás konkrétní příklad, kde jste
si uvědomoval, že rozhodujete na základě
křesťanského postoje?
To jsou třeba takové drobnosti. Při výběrových
řízeních se člověk určitě snaží
spravedlivě rozdělovat, aby nikdo neměl
větší prospěch. Je dobré slyšet názor
všech, zvlášť menších, utlačovaných. Ve
staré Jednotě bratrské prý měli dobrý
zvyk, že když rokovali, vždy dostali slovo
nejdřív nejmladší, to se mi moc líbí, to
bych nejraděj zavedl.
Já teď nevím, jestli jsem se musel přímo
rozhodnout, jestli je to křesťanské
nebo ne.
Jednou jsme přijímali politický usnesení,
kdy se odsuzoval komunistický režim. Místní
komunisti mi to vyčetli. A mě přitom napadalo,
že jsou mezi nimi docela pracovití
lidé, kteří by mohli pracovat i dál, ale měli
by se omluvit. Ale oni se tvářili, jako že se
nic nestalo. Konkrétně jsme mluvili o zatajování
skutečností, třeba při ničení přírody
a podobně, když bouchl Černobyl v roce
86 – prostě lumpárna, měli se minimálně
omluvit ... To byly konkrétní věci. A mluvil
jsem o pokoře a o možnosti odpuštění, ale
k tomu je potřeba uznat chybu.
Jak se může člověk angažovat, když
není nebo nechce být starostou?
Člověk musí mít zájem o veřejné dění,
ale nestačí jenom nadávat, je potřeba
hledat, jak to změnit. A když se začnu
angažovat, například ve sportovním
klubu, nejenom, že hraju, ale za čas
vím, že někdo musí klub řídit, někdo
musí vybírat příspěvky. To už je politika,
když už se začnu starat nejen o sebe, ale
taky o druhé. Platí to i v sociální oblasti.
Začnu se starat o nějakou babičku a zjistím,
že je nějaká Diakonie a Charita, i to
je politika. To neznamená, že se musím
přihlásit do politické strany, před tím
bych varoval, to až leda v samém závěru,
když někdo chce opravdu kandidovat.
V církvi zrovna tak, a to může úplně
každý. To jsem vyzkoušel ve staršovstvu
a pak v zastupitelstvu. Vždy jsem chtěl,
aby se střídalo vedení schůze, aby si to
každý zkusil. A když má někdo názor,
musí dostat slovo. To je úloha zkušených,
nesmějí lidi přehlížet a válcovat.

 
Pohled mládežníka
Ano, politické angažovanosti jednoznačně ano.
Pod politickou angažovaností si představuji něco víc, než jen účast ve volbách
a zároveň nejenom činnost ve volené funkci. Představuji si třeba i občanské iniciativy
nebo oslovení svého voleného zástupce v určitém zastupitelstvu. Politicky
angažovat se může každý. Proč se angažovat? Podle trenéra brazilských fotbalistů
žije v Brazílii 20 milionů trenérů a můžete je potkat v každé hospodě. U nás
žijí 4 miliony trenérů, ale ještě více schopných politiků, kteří vědí, jak co dělat lépe
než ti okvádrovaní v televizi. A tady je asi problém politické angažovanosti.
Každý nadává na politiku a domnívá se, že ji změnit nemůže. Musím se opravit.
Každý nadává na vysokou politiku. A přitom ta, která je občanovi nejblíže a v důsledku
procesu decentralizace bude stále důležitější, to je komuninální politika -
úžasný prostor pro začátek politické angažovanosti, ovlivňování správy věcí veřejných.
Zvláště mladá průbojná generace se může takto vypracovat a přinést tolik
potřebný nový vítr i do vysoké politiky. Komunální politika je nevyužitým hřištěm
a měli bychom ho začít využívat a začít na něm hrát. A proč? No přece, lépe když
hrajeme my, než se jenom dívat, jak to někdo kope. Tomáš Groll
 
Křesťanské partaje
Má to křesťan lehčí při volbách? Má dát
hlas politické straně, která je podle názvu
„křesťanská”?
Strany chtějí vládnout, usilují o jakékoli
voliče. Některé, nejen u nás, ale prakticky
všude za hranicemi v demokratických
zemích, kalkulují s tím, že věřící člověk
raději sáhne po partaji, která se veřejně
spojuje s nějakou církví. Zde KDU-ČSL,
křesťanští demokraté či lidovci, kteří
mají nejblíže ke katolíkům.
Volit lidovce jistě křesťan může, proč ne.
Hlásají solidaritu a „zelenou pro venkov”,
tedy v Česku tradiční křesťanská témata.
Zároveň se ovšem vyvyšují nad homosexuály,
brání jim tvrdohlavě v tom, aby se
mohli brát. Podle bible? Podle víry? Podle
některých teologů ano, podle jiných
ne. Ať tak či onak, je tu jeden háček. Část
homosexuálů jistě nevěří Ježíši, Bohu.
Proč by se tedy měli řídit nějakým teologickým
názorem či dogmatem?
Lidovci také usilovně bojují proti mezi
studenty oblíbeným měkkým drogám
(marihuana). Nikoli však proti zdraví
o dost nebezpečnějšímu a návykovějšímu
alkoholu. Divné. Proč jim věřit víc než
občanským demokratům, zeleným, nebo
socialistům? Nutit nějaké dogma prostřednictvím
politické strany není dobré.
(Je jedno, že se Bushova vláda před zasedáním
modlí, podstatné je, co dělá.)
Ve všech stranách (snad kromě komunistů)
pracují také křesťané. Jenže ODS,
ČSSD, Strana zelených a další to lidem
necpou, nestrkají „víru” do názvu. Křesťan
nemá žádný pádný důvod dát hlas
spíš lidovcům než jiným.
Fendrych, Martin
 
Co je pro mě politika
Co je pro mě politika? No ono záleží jak která. Mohl bych říct, že se o politiku nezajímám,
ale to by nebyla pravda, myslím, že politika je všechno to, kde se mají
dohodnout třeba jen dva lidé. Tedy přátelství, rodina, škola, sbor, město i stát.
Přijde mi, že v podvědomí lidí, i starších, je slovo „politika“ jen „to“ v Praze a Bruselu,
tedy ti „páni nahoře“ ne na hoře. Takže se o politiku vlastně zajímám,
ať chci nebo nechci, jen jde o kterou. Pokud jde o politiku státu, i o tu by se měl
člověk zajímat a mladý zvlášť, i když je k ní dnes jakýsi laxní vztah. Anebo se jen
nadává, který politik co pokazil. Zajímat by se měl o politiku každý člověk už jen
kvůli sobě, vždyť to, co ti „páni nahoře“ vymýšlí , se týká i mne, rozhoduje se
o mé přítomnosti i budoucnosti, a já mám zase právo rozhodovat o „nich“ tedy
jít nebo nejít volit .
Vstupovat do politiky? No a je to tu zas, vždyť každý z nás vstupuje do politického
dění a rozhodování, sice velká většina neverbálně – účastí, či neúčastí u voleb
(ze strany voliče). To je začátek, pak to může jít s naší politickou kariérou jen nahoru.
Myslím, že zájem mladých lidí o politiku by mohl být větší, zatím mám pouze
tu zkušenost, že není žádný. A kdyby tito lidé vstupovali do politických stran
nebo zakládali nové, nebylo by to vůbec špatné. Vnesl by se tam tak snad jiný
„duch“. Pokud by tak nebylo, ze zoufalství jdu do toho já…
Víra versus politika. Již na začátku Bible čteme, že člověk má vládnout a panovat
nad vším živým i neživým na Zemi a taky nad sebou samým. K tomu jako by
politika byla přímo zrozená. Ovšem panovat či vládnout, to není jen tak něco snadného.
Byly nám dány zvířata a rostliny, nerostné bohatství Země, a vládnout by
nemělo znamenat zneužívání těchto darů, jako nesmyslné vystřílení bizonů kvůli
kůži, nebo slonů pro jejich kly. Vojta Máca
 
anketa
Chodím volit, vztekám se u televize. Anna, 23, Praha • Chodím k volbám.
Marie, 22, Miskovice • Volím. Snažím se znát situaci okolo sebe, ale moc
aktivně na ni nereaguju, spíš jen znechuceně zírám. Alžběta,18, Sázava
• Málo. Poslouchám v rádiu debaty s ministry, snažím se chodit k volbám, chystám
se jít na zasedání městského zastupitelstva. Ale bojím se rozhovoru se studenty,
kteří tvrdí, že komunismus byl dobrý. Samuel, 23 let, Kralupy • Nijak.
Dana, 27 let, Praha • Politiku jak se chápe normálně, nemám moc ráda,
takže ji ani moc nesleduju. K volbám chodím, to jo, jinak v obecní politice,
jakožto věcech veřejných se angažuje naše rodina docela dost, pokud se dají počítat
různý brigády, příprava různých programů pro starší lidi atd. Marie, 19 let, Moraveč
• V politice státu tak, že chodím k volbám, když zrovna nějaké jsou,
v politice domácnosti tak, že sem tam zorganizuju nějaký ten úklid, v politice mé
profese – k tomu naštěstí zatím nejsem způsobilá, ale jednou to asi přijde. Barbora,
21 let, Praha • Osobně se neangažuju, jenom chodím pravidelně
volit a presvědčuju kamarády, kteří tvrdí, že nemá cenu chodit k volbám, že je to pitomost.
Ne vždy jsem úspěšná. Štěpánka, 20 let, Tábor.
 
Autor: 
Groll, Tomáš
Autor: 
Šilar, Petr
Autor: 
Fendrych, Martin
Autor: 
Máca, Vojta
Autor: 
anketa
Rok vzniku: 
2005