Politická angažovanost (soubor textů)

Otištěno z časopisu Bratrstvo 2/2005

POLITICKÉ ANGAŽMÁ



Rozhovor s Petrem Šilarem Filip Keller

Petr Šilar, zemědělský inženýr, byl starostou

Letohradu (1990 — 2000), od

roku 2000 je členem rady Pardubického

kraje. Je členem letohradského sboru

ČCE, kde byl v letech 86 - 96 kurátorem.

11 let jste dělal starostu. Teď jste byl

podruhé zvolen do rady zastupitelstva.

V čem se liší místní a krajská

úroveň?

Rozdílů je hodně — zásadně v tom, že

krajská je už trošku vyšší politika, je to

míň o lidech a víc o papírech. Starosta

malého města musí s lidmi komunikovat.

Pamatuji si, že jednou jako starosta

jsem šel přes naše náměstí skoro hodinu.

Nejde jezdit autem a lidí si nevšímat. Samostatnost

je zhruba stejná, každý má

svůj resort, musí podávat zprávy do rady

zastupitelstva. Starosta je malinko víc

pánem, je víc viditelný.

Co vás vedlo k tomu se tímto způsobem

politicky angažovat?

To jsem měl někde v genech, protože

mě veřejné věci zajímaly vždycky. Když

vládli komunisti, spousta věcí mě štvala,

hlavně vztah k životnímu prostředí.

Jsem přesvědčen, že nestačí jenom nadávat

nebo poukazovat na nějaké chyby,

ale: „jdi a udělej to”. Člověk musí začít

od sebe. Tak jsem byl vychovaný. V té

době jsem se už angažoval v církvi, byl

jsem kurátorem a dlouhou dobu ve staršovstvu,

takže pro mě bylo naprosto

jasný, že když chci něco změnit, musím

do věcí začít mluvit. Od roku 90 jsem se

rychle zapojil. Považoval jsem to za samozřejmost,

teprve postupně jsem začal

přemýšlet o tom, jestli křesťan má nebo

nemá být v politice, protože samozřejmě

někteří lidi to těžce nesli, vnímali to

v souvislosti s komunistickou minulostí.

Ale já si myslím, že člověk, křesťan se má

angažovat.

Jste aktivní křesťan. Hraje to — má

vůbec hrát — nějakou roli při angažovanosti

v politice? Ovlivňuje to člověka

nějak při rozhodování?

Já si myslím, že nejde o to dávat najevo

na veřejnosti, že v neděli chodíme do

kostela nebo do shromáždění, ale že ten

kostel musí být v nás. Jsem přesvědčený,

že dobrý politik může být dobrý křesťan.

A pozná se to, protože něco ví o pokoře,

ví, že není nejvyšším pánem, že nás něco

přesahuje, ať už se tomu říká mravní

zákon nebo Bůh. Ale podstatné je, že ve

své pozici člověk nemůže být na vrcholu

pyramidy.

My máme navíc tu výhodu, že něco víme

o zpovědi, že něco víme o sdílení, o tom,

že člověk na všechno nemusí být sám.

V tom máme myslím velikou výhodu, ale

taky závazek, samozřejmě.

Na co nejvíc narážíte? Co Vám brání

v tom, aby se Vám dařilo to, co byste

chtěl?

Čím dál víc na obyčejnou lidskou hloupost

a omezenost, v tom smyslu, že

úroveň lidí, kteří se dostali do politiky

na kandidátkách různých stran je velmi

nízká. Jdou tam pro získání vlastní perspektivy,

korýtka, za chvíli začnou mít

osobní zájmy. Zdá se mi, že to narůstá.

Zdálo se mně, že ti první lidé, kteří šli do

politiky v devadesátém roce, byli takoví

nadšenci, na kterých bylo vidět, že chtějí

něco změnit. Teď to je spíš korytářství.

Nechci se stavět nad ně, já tam asi taky

patřím, zadarmo to nedělám – mám

z toho taky výhody, mám služební auto,

mám slušný plat, dostanu se na různé

akce, člověk sedí v předních řadách nebo

vyhrazených místech. Ale člověk se musí

nějakým způsobem kontrolovat, musí

být sám sobě podezřelý, poměřovat se.

Mám tu výhodu, že mám přísnou ženu.

Nikdy nechtěla, abych to dělal, takže

ke mně nijak nevzhlíží, všechny moje

kroky jako první kritizuje. Druhá věc je,

že člověk by měl chodit do hospody, je

také dobré vyslechnout normální lidi,

třeba ty, se kterými jsem se seznámil při

povodních.

Napadá Vás konkrétní příklad, kde jste

si uvědomoval, že rozhodujete na základě

křesťanského postoje?

To jsou třeba takové drobnosti. Při výběrových

řízeních se člověk určitě snaží

spravedlivě rozdělovat, aby nikdo neměl

větší prospěch. Je dobré slyšet názor

všech, zvlášť menších, utlačovaných. Ve

staré Jednotě bratrské prý měli dobrý

zvyk, že když rokovali, vždy dostali slovo

nejdřív nejmladší, to se mi moc líbí, to

bych nejraděj zavedl.

Já teď nevím, jestli jsem se musel přímo

rozhodnout, jestli je to křesťanské

nebo ne.

Jednou jsme přijímali politický usnesení,

kdy se odsuzoval komunistický režim. Místní

komunisti mi to vyčetli. A mě přitom napadalo,

že jsou mezi nimi docela pracovití

lidé, kteří by mohli pracovat i dál, ale měli

by se omluvit. Ale oni se tvářili, jako že se

nic nestalo. Konkrétně jsme mluvili o zatajování

skutečností, třeba při ničení přírody

a podobně, když bouchl Černobyl v roce

86 – prostě lumpárna, měli se minimálně

omluvit ... To byly konkrétní věci. A mluvil

jsem o pokoře a o možnosti odpuštění, ale

k tomu je potřeba uznat chybu.

Jak se může člověk angažovat, když

není nebo nechce být starostou?

Člověk musí mít zájem o veřejné dění,

ale nestačí jenom nadávat, je potřeba

hledat, jak to změnit. A když se začnu

angažovat, například ve sportovním

klubu, nejenom, že hraju, ale za čas

vím, že někdo musí klub řídit, někdo

musí vybírat příspěvky. To už je politika,

když už se začnu starat nejen o sebe, ale

taky o druhé. Platí to i v sociální oblasti.

Začnu se starat o nějakou babičku a zjistím,

že je nějaká Diakonie a Charita, i to

je politika. To neznamená, že se musím

přihlásit do politické strany, před tím

bych varoval, to až leda v samém závěru,

když někdo chce opravdu kandidovat.

V církvi zrovna tak, a to může úplně

každý. To jsem vyzkoušel ve staršovstvu

a pak v zastupitelstvu. Vždy jsem chtěl,

aby se střídalo vedení schůze, aby si to

každý zkusil. A když má někdo názor,

musí dostat slovo. To je úloha zkušených,

nesmějí lidi přehlížet a válcovat.

Pohled mládežníka

Ano, politické angažovanosti jednoznačně ano.

Pod politickou angažovaností si představuji něco víc, než jen účast ve volbách

a zároveň nejenom činnost ve volené funkci. Představuji si třeba i občanské iniciativy

nebo oslovení svého voleného zástupce v určitém zastupitelstvu. Politicky

angažovat se může každý. Proč se angažovat? Podle trenéra brazilských fotbalistů

žije v Brazílii 20 milionů trenérů a můžete je potkat v každé hospodě. U nás

žijí 4 miliony trenérů, ale ještě více schopných politiků, kteří vědí, jak co dělat lépe

než ti okvádrovaní v televizi. A tady je asi problém politické angažovanosti.

Každý nadává na politiku a domnívá se, že ji změnit nemůže. Musím se opravit.

Každý nadává na vysokou politiku. A přitom ta, která je občanovi nejblíže a v důsledku

procesu decentralizace bude stále důležitější, to je komuninální politika -

úžasný prostor pro začátek politické angažovanosti, ovlivňování správy věcí veřejných.

Zvláště mladá průbojná generace se může takto vypracovat a přinést tolik

potřebný nový vítr i do vysoké politiky. Komunální politika je nevyužitým hřištěm

a měli bychom ho začít využívat a začít na něm hrát. A proč? No přece, lépe když

hrajeme my, než se jenom dívat, jak to někdo kope. Tomáš Groll

Křesťanské partaje

Má to křesťan lehčí při volbách? Má dát

hlas politické straně, která je podle názvu

„křesťanská”?

Strany chtějí vládnout, usilují o jakékoli

voliče. Některé, nejen u nás, ale prakticky

všude za hranicemi v demokratických

zemích, kalkulují s tím, že věřící člověk

raději sáhne po partaji, která se veřejně

spojuje s nějakou církví. Zde KDU-ČSL,

křesťanští demokraté či lidovci, kteří

mají nejblíže ke katolíkům.

Volit lidovce jistě křesťan může, proč ne.

Hlásají solidaritu a „zelenou pro venkov”,

tedy v Česku tradiční křesťanská témata.

Zároveň se ovšem vyvyšují nad homosexuály,

brání jim tvrdohlavě v tom, aby se

mohli brát. Podle bible? Podle víry? Podle

některých teologů ano, podle jiných

ne. Ať tak či onak, je tu jeden háček. Část

homosexuálů jistě nevěří Ježíši, Bohu.

Proč by se tedy měli řídit nějakým teologickým

názorem či dogmatem?

Lidovci také usilovně bojují proti mezi

studenty oblíbeným měkkým drogám

(marihuana). Nikoli však proti zdraví

o dost nebezpečnějšímu a návykovějšímu

alkoholu. Divné. Proč jim věřit víc než

občanským demokratům, zeleným, nebo

socialistům? Nutit nějaké dogma prostřednictvím

politické strany není dobré.

(Je jedno, že se Bushova vláda před zasedáním

modlí, podstatné je, co dělá.)

Ve všech stranách (snad kromě komunistů)

pracují také křesťané. Jenže ODS,

ČSSD, Strana zelených a další to lidem

necpou, nestrkají „víru” do názvu. Křesťan

nemá žádný pádný důvod dát hlas

spíš lidovcům než jiným.

Fendrych, Martin

Co je pro mě politika

Co je pro mě politika? No ono záleží jak která. Mohl bych říct, že se o politiku nezajímám,

ale to by nebyla pravda, myslím, že politika je všechno to, kde se mají

dohodnout třeba jen dva lidé. Tedy přátelství, rodina, škola, sbor, město i stát.

Přijde mi, že v podvědomí lidí, i starších, je slovo „politika“ jen „to“ v Praze a Bruselu,

tedy ti „páni nahoře“ ne na hoře. Takže se o politiku vlastně zajímám,

ať chci nebo nechci, jen jde o kterou. Pokud jde o politiku státu, i o tu by se měl

člověk zajímat a mladý zvlášť, i když je k ní dnes jakýsi laxní vztah. Anebo se jen

nadává, který politik co pokazil. Zajímat by se měl o politiku každý člověk už jen

kvůli sobě, vždyť to, co ti „páni nahoře“ vymýšlí , se týká i mne, rozhoduje se

o mé přítomnosti i budoucnosti, a já mám zase právo rozhodovat o „nich“ tedy

jít nebo nejít volit .

Vstupovat do politiky? No a je to tu zas, vždyť každý z nás vstupuje do politického

dění a rozhodování, sice velká většina neverbálně – účastí, či neúčastí u voleb

(ze strany voliče). To je začátek, pak to může jít s naší politickou kariérou jen nahoru.

Myslím, že zájem mladých lidí o politiku by mohl být větší, zatím mám pouze

tu zkušenost, že není žádný. A kdyby tito lidé vstupovali do politických stran

nebo zakládali nové, nebylo by to vůbec špatné. Vnesl by se tam tak snad jiný

„duch“. Pokud by tak nebylo, ze zoufalství jdu do toho já…

Víra versus politika. Již na začátku Bible čteme, že člověk má vládnout a panovat

nad vším živým i neživým na Zemi a taky nad sebou samým. K tomu jako by

politika byla přímo zrozená. Ovšem panovat či vládnout, to není jen tak něco snadného.

Byly nám dány zvířata a rostliny, nerostné bohatství Země, a vládnout by

nemělo znamenat zneužívání těchto darů, jako nesmyslné vystřílení bizonů kvůli

kůži, nebo slonů pro jejich kly. Vojta Máca

anketa

Chodím volit, vztekám se u televize. Anna, 23, Praha • Chodím k volbám.

Marie, 22, Miskovice • Volím. Snažím se znát situaci okolo sebe, ale moc

aktivně na ni nereaguju, spíš jen znechuceně zírám. Alžběta,18, Sázava

• Málo. Poslouchám v rádiu debaty s ministry, snažím se chodit k volbám, chystám

se jít na zasedání městského zastupitelstva. Ale bojím se rozhovoru se studenty,

kteří tvrdí, že komunismus byl dobrý. Samuel, 23 let, Kralupy • Nijak.

Dana, 27 let, Praha • Politiku jak se chápe normálně, nemám moc ráda,

takže ji ani moc nesleduju. K volbám chodím, to jo, jinak v obecní politice,

jakožto věcech veřejných se angažuje naše rodina docela dost, pokud se dají počítat

různý brigády, příprava různých programů pro starší lidi atd. Marie, 19 let, Moraveč

• V politice státu tak, že chodím k volbám, když zrovna nějaké jsou,

v politice domácnosti tak, že sem tam zorganizuju nějaký ten úklid, v politice mé

profese – k tomu naštěstí zatím nejsem způsobilá, ale jednou to asi přijde. Barbora,

21 let, Praha • Osobně se neangažuju, jenom chodím pravidelně

volit a presvědčuju kamarády, kteří tvrdí, že nemá cenu chodit k volbám, že je to pitomost.

Ne vždy jsem úspěšná. Štěpánka, 20 let, Tábor.