Podobenství o hořčičném zrnu

Otištěno z časopisu Bratrstvo 5/2005

Také řekl: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme?

Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší než všechna semena

na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak veliké

větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu.“

V mnoha takových podobenstvích k nim mluvil, tak jak mohli rozumět. Bez podobenství

k nim nemluvil, ale v soukromí svým učedníkům všecko vykládal.

Marek 4,30-34

Jak bych vám to Boží království ještě

přiblížil? Což takhle: Je jako semeno. Ale

to už tu přece bylo! Rozsévač sil semena

na poli. Zaseté semeno klíčilo pod povrchem.

A už zase semeno? Ano, a opět

trochu jinak.

Jako zrnko hořčičné. Maličké jak špendlíková

hlavička. Někam vám spadne a už

je nenajdete. A že se taková drobnost

snadno ztratí. Ani si toho nikdo nevšimne.

Jó, když se ztrácejí peníze, to

se hned začne prohledávat kdejaký kout

a smejčit po celém bytě, aby se našly.

Když se ztrácejí velké peníze ze státní

kasy, to jsou toho plné noviny i televize

a po hospodách o tom lidi klábosí do

nekonečna.

Hořčičné zrno je tak maličkaté, že ani

nestojí mnoha lidem za pozornost. Třeba

když uděláte nějaký drobný dobrý skutek,

myslíte, že o tom budou psát v novinách?

No vidíte. S Božím královstvím je

to zrovna takové. Je snadno přehlédnutelné.

Ve svých začátcích rozhodně.

Ve chvatu velikých událostí dějin římské

ř íše si ho nikdo dlouho nevšímal.

Pak se jednu dobu (zhruba po dvě

staletí) tenhle „plevel“ snažili mocní

tohoto světa vymýtit, ale přerostlo

jim to přes hlavu. Přerostlo starověkou

římskou říši i jiné říše. Pravda taky ledasco

kolem sebe zahubilo a zadusilo.

Ale jak si dnes užijeme jeho stínu: Ať

už je to vzdělávací systém, kterému

pomáhali růst středověcí mniši v klášterech,

Bratř i Blahoslav a Komenský

i členové jezuitského řádu. Nebo sociální

ústavy a nemocnice, na jejichž

rozvoji mají svůj podíl sv. Anežka Česká

a další řádové sestry, pietisté v Halle,

Albert Schweitzer i matka Tereza. Anebo

práce s lidmi na okraji společnosti

od dávných začátků Milíče z Kroměříže

po dnešní zařízení Diakonie či Charity.

A to nemluvím o pokladech hudebních,

architektonických a jiných uměleckých

oborů. Stín vzrostlé „hořčiče“ nás každodenně

zasahuje v etických rozhodováních,

tenhle stín padá i na náš právní

systém - nemáme trest smrti, víme, co

je milost, muži a ženy jsou si rovni atd.

To jen tak pro představu, jak moc nás Boží

království zasahuje i zcela nenápadně

každý den. A my to často bereme jako

samozřejmost, které si ani nevšimneme.

V mnoha a mnoha dalších příkladech by

se dalo pokračovat.

Ovšem Boží království je taky skutečností,

která přesahuje naši všednost

a každodennost, roste dál až za konec

našich dějin, přetrvává nejen mnohaleté

říše, ale všechen náš čas i celý náš

svět. A právě velikost toho nového,

budoucího ostře kontrastuje s malostí

hořčičného zrnka. Zároveň je ten budoucí

strom s větvemi, listím a květy

vůbec dosti odlišný od malého kulatého

semínka. Není to jen semínko ve velkém,

rostlina vypadá přeci úplně jinak. A přece

její počátek byla ta malá kulička. Při

pohledu na realitu malých, nejednou

tvrdým povrchem uzavřených kuliček

našich sborů a sdružení a skupinek je

to podobenství o semínku povzbuzením

a výrazem veliké naděje. Ačkoli stín semínka

církve v tomto čase pokryje jen

malou část povrchu zemského, stín budoucího

vzrostlého království je plošně

veliký. A proto je ten začátek ze semínka

tak podstatný.