Neděle (soubor textů)

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 8/2005
JE ČAS BÝT SÁM A JE ČAS POTKAT LIDI
Jan Skála
Connecting people. Tak se to nosí a je to
hezké. Potkávat lidi, komunikovat s nimi,
držet se kolem ramen, překlenovat
vzdálenosti, stavět mosty snad i napříč
kontinenty, utvářet společenství –
zkrátka spojovat. Leč musím upozornit,
že s takovýmhle krásným spojováním
úzce souvisí i oddělování; skoro jako
fyzikální zákon, když se někde hmota
spojí, musí se jinde oddělit. Oddělujeme
si lidi, rozdělujeme si je podle toho, s kým
budeme (komunikovat) nejvíc, komu se
budeme věnovat méně a pro které už
bližními nebudeme vůbec, protože přece
jen naše schopnosti jsou v tomto směru
značně omezené. Čím víc jsme spojeni
s jedním, tím méně jsme s dalšími, čím
více jsme s dalšími, tím méně jsme
s jedním... A takhle krájíme a oddělujeme
svůj čas, síly a pozornost podle vlastních
priorit mezi různé lidi a činnosti. Často je
to těžké rozhodování.
Trávíme svůj čas jeho dělením. Ještě
tuhle úžasnou filosofickou konstrukci
odvážně doplním (a neodpustím si
jednu moudrost, která je velikým klišé
současnosti, ale snad tím neztrácí na
kvalitě): Michal David prostě nemá
pravdu, že je potřeba žít non-stop.
Pořád a co nejdéle, to ano, ale ne
non-stop. Non-stop se nedá pracovat,
ani odpočívat, ani páchat dobré skutky.
Non-stop sledují kamery ty chudáky
v „šou opravdovosti“ (ti chudáci, co se
na to musejí dívat, můžou být šťastni,
že dostanou sestřih nejzajímavějších
momentů). Je nutné mít čas od času
kousek soukromí, kousek času, který se
vymyká, jako by do našeho času nepatřil
– ale on tam patří, jenom je oddělený!
Mít nějaký duchovní zážitek, duchovní
zkušenost nebo třeba dotek nekonečna,
jak to nazvat... prostě nějakou změnu.
Byl jsem přednedávnem v zahraničí na
jednom kurzu. Nebyl to kurz ani trošku
evangelický, kde jsou tyto chvíle,
tyto doteky nekonečna, aspoň trochu
zorganizované (při pobožnostech atd.).
Měli jsme jednu přednášku ráno a jednu
odpoledne, a to každý den, nehledě
na to, zda byla neděle nebo jiný den,
na to se nehrálo. S tím, že dvakrát
nepůjdu do kostela, jsem se vyrovnal
lehce (nebo přesněji řečeno jsem to ani
dvakrát moc neřešil), i když rád takhle
na cestách navštívím v neděli to svaté,
oddělené místo, pokud ho tam mají,
a pohroužím se na chvilku v hluboké
usebrání. Neměli, nevadilo. Byli jsme
skupina velmi zajímavých lidí, rád jsem
s ostatními komunikoval, rád jsem je
potkával, byl jsem s nimi rád, vyhledával
jsem je, pořád se něco dělo, pořád jsme
něco podnikali... musím tedy přiznat, že
postupem času byl program naší uzavřené
skupiny čím dál stejnější a kdyby tam byly
kamery, začaly by postupně odhalovat
intriky, fámy stávající se realitou
a naopak, a další podobné komplikace,
jak už to bývá. Asi po týdnu jsem zjistil,
že potřebuju být sám, že to potřebuju
bytostně. Asi tak na půl dne. Moje tělo
a mozek mi to oznámily bez ptaní. Tak
jsem si de facto, aniž bych chtěl, udělal
neděli. Byl jsem společensky unaven,
ležel jsem a byl jsem rád, že jsem sám.
Ale byla to taková samota, kdy vás hřeje
vědomí, že brzy zase budete s přáteli, kdy
víte, že někdo milý přijde, potom, někdy,
ale určitě přijde a bude zase s vámi, kdy
víte, že na vás někdo myslí. V neděli můžu
být sám, ale vím víc než jindy, že na mě
někdo myslí.
A myslím, že to platí i naopak: pokud
jsem celý týden sám, v neděli bych měl
potkat lidi. Neděle mi dává tu možnost.
Já jsem si tu neděli na onom kursu udělal
tuším v pátek nebo v sobotu. Koneckonců
nevadí, je to přece tak, že ti, co se snaží
věřit v jediného Boha, oddělují různé dny
v týdnu. Ač my máme oddělenu neděli,
izraelité mají šabat a mohamedáni pátek.
Tak jsem se zkrátka pro tu chvíli připojil
k jiným.
Samozřejmě je potřeba oddělovat si
čas pro nevšední (tedy nedělní) chvilky
i mimo neděli. Líbí se mi židovský obrat
„podívat se na něco šabatovýma očima“.
Normálně tak třeba v úterý se dostanu do
nějaké situace, dívám se na to, nějak se
mi to nezdá, tak se zastavím a podívám
se na to znovu, podívám se šabatovýma
očima. To může být opravdu užitečné.
Nevím, jak moc významově blízká jsou
slova oddělený a posvěcený/svatý, ale
určitě dost. Co je svaté, to je určitě
nějakým způsobem oddělené. Dát
někomu svatej pokoj znamená odejít
ze společného pokoje a nechat ho tam
na chvilku v té nádherné svaté samotě.
Moje máma je například svatá v tom,
že odjakživa nesleduje zprávy a noviny
a nějak moc neví, co se vlastně ve světě
děje. Leccos jí řeknou lidi, sami od sebe,
ale i bez toho by se většinou obešla. Další
příklady se vám nabídnou samy.
Na závěr ještě zkusím oslavit neděli
(právě když píšu toto učené pojednání,
jak tak koukám kolem sebe, vida, ona
je zrovna neděle!), když zdůrazním,
že je dobře, že tento čas je už oddělen
a posvěcen nezávisle na nás a na
našem hospodaření s časem, na tom
těžkém rozhodování. My můžeme krájet
a oddělovat a věnovat svůj čas, jak a čemu
chceme, ale neděle je a bude, přítomná
a opravdová. A kdy jindy lze mít radost
z toho, že je neděle, než právě v neděli?
 
POMNI NA DEN...
Jan Keřkovský
Desatero přikázání je samé „ne”: samé
upozornění, kudy nejít. Přesněji řečeno
je to tak osmkrát. Dvakrát se začíná radou,
kudy ano: Cti rodiče a pamatuj na
den odpočinutí. Osmkrát bacha a k tomu
dvě nasměrování, co je pro život
důležité. A co to je?
Člověci mají panovat nad světem (dobře
ho opatrovat, spravovat a hospodař
it), ale nemají propadnout lákavému
a přitom přiblblému opojení, které číhá
na každého, kdo se dostane k moci.
Co to znamená konkrétněji? Že šest dnů
vězíme v různých společenských vztazích
(které jsou dány naším postavením
a prací a vším možným) a sedmý den
z nich na chvíli vystoupíme a uděláme
si čas na to, že jsme Boží stvoření, lidé
Bohem milovaní.
Takhle rozumím sedmému dni. Když
k tomu přidáte „cti otce a matku,” máte
tu navrch důraz na to, že odněkud
pocházíte, někam patříte, někdo vás
tu chce, někdo o vás stojí a má vás rád,
a za tím vším je taky Bůh.
Připomíná se to všechno v kostele,
jenže kostel obvykle začíná nechutně
brzy. Snad by to řešila stařecká nespavost,
ale tu vám doporučovat nebudu.
Chodit do kostela není povinnost - ale
teď to vemte z druhé strany: Vězíte
v povinnostech a v tamtěch společenských
vztazích až po krk a nemáte čas
ani energii z nich vystoupit? Není se
co divit, ale stejně to není normální.
Uvláčen povinnostmi, zavalen prací
a stižen pocitem nepostradatelnosti
nedokážu se z toho kolotoče vymanit,
leda vypnout, nevnímat, zformátovat
si disketu - připadá vám to k životu?
Slavit neděli není povinnost, aspoň
u evangelíků ne. Smysl nedělní pauzy
je jiný: Jak se tak v týdnu (ne)honím,
v pauze mám na sebe kouknout z nadhledu
a podívat se, jestli má moje pinožení
smysl a jaký.
Bůh stvořil tenhle svět a svěřil nám ho,
no tak v tom díle pokračujeme, jak se
dá. O tom je sedmý den: o přemýšlení,
proč vlastně něco dělám a k čemu to má
být dobrý. O tom, že život je dar (škoda
ho jen tak proprudit). O tom, že život je
jedno velké „děkuju”.
Jestli to nevyjde v neděli (škoda),
zkuste jindy, ale určitě si na to čas udělejte.
 
V NEDĚLI DO PRÁCE
Olga Ferjenčíková
Andrea Bušovská pochází z Povážské
Bystrice, vystudovala tam dívčí odbornou
školu. V Praze je druhým rokem;
v říjnu nastoupí na ETF UK, obor
Pastoračně sociální práce. V současné
době shání zaměstnání v sociální oblasti.
Jak se vyrovnáváš s tím, když pracuješ
v den sváteční – např. v neděli?
Ja som s tým už zmierená. Keď pracujem
jako predavačka, len máloktoré
nerobia sviatky a víkendy. Majiteľom
obchodov to tak vyhovuje, viac zarobia,
a ľudia si rýchlo zvykli na pohodlie
nonstop otvorených obchodov. Dnes je
to súčasť môjho zamestnania. A ja nemám
na výber.
Zkoušíš si někdy ten svátek nahradit?
Slavíš například neděli v nějaký jiný
den, když máš volno?
Niekedy ano. Idem von (napr. do parku),
modlím sa a čítam si Bibliu. Ale
je to úplne iné, ako keď idem v nedeľu
do spoločenstva. V kostole môžem byť
s ostatnými a spolu slaviť ten deň.
Sviatok, ktorý si robí človek sám, má
úplne inú atmosféru. Všetci ostatní sú
v práci, nikto neoddychuje... A okrem
toho je nedeľa (ako deň oddelený)
stanovená Bohom a keď ju svätíme inokedy,
tak to môže mať takmer takú istú
podobu, ale nebude to ono. Prirovnala
by som to k manželstvu - tiež ste každý
deň spolu, rozprávate sa, staráte sa
o deti...zdalo by sa, že trávite veľa času
spolu. I napriek tomu ale potrebujete
mať vyhradený čas, ktorý bude mať pre
vás zvláštny význam.
A co třeba když pracuješ až do soboty...
Jdeš potom vždycky v neděli do
kostela?
Ano. Veď keď niečo máš ako samozrejme,
rozhoduješ sa pôjdem – nepôjdem.
Ale keď nemôžeš vždycky, viac si vážiš,
keď máš možnosť ísť.
Autor: 
Skála, Jan
Autor: 
Keřkovský, Jan
Autor: 
Ferjenčiková, Olga
Rok vzniku: 
2005