Jsme boží sklizeň

Verze pro tiskPDF verze
Otištěno z časopisu Bratrstvo 6/2004
 
Jsme Boží sklizeň
Štěpán Brodský

 

Už je to tu zase. Sotva slezl sníh, pole se pokryla malými zelenými výhonky budoucích chlebů, vánoček, hořčice, krmiva pro krávy a co já vím čeho ještě. Už je tu zase ten koloběh, který končí zlatavými lány a hučícími stroji a létající slámou všude kolem. Tohle nás potkává každý rok. Obraz, který je každému od pradávna jasný. Tak jasný, že se náramně hodil evangelistům, i Ježíši samotnému, aby jím vyjádřili vznik, zrod, růst, vydání užitku, spravedlivou odplatu atd. Něco roste a přijde čas, aby bylo sklizeno. Podobně to viděl i Jan. Ovšem, a to zaprvé: s tím rozdílem, že Boží andělé pak nezapřáhnou pluhy, aby zorali. Nevláčí, aby nasadili či naseli novou žatvu. Tady se nic opakovat nebude. Žne se jenom jednou, jednou provždy, a proto na žatvě a její kvalitě tolik záleží. A taky není jedno, kdo se srpem vlítne na pole. To za druhé: žatva je svěřena tomu, kdo ví, co je zrno dobré a co pleva, která patří na hnůj.
     Jan má pro své posluchače a čtenáře připravenu jednu zvláštní formu sdělení. Je to zjevení. Popis vize, kterou měl tu čest spatřit. Popis představy, kterou Bůh skrze Jana představuje člověku. Touhle zvláštní formou Jan předkládá před člověka komentář věcí současných a zároveň předjímá věci budoucí. Spojuje tak přítomnost s budoucností. Spojuje budoucí Boží plány se světem s naší realitou. Říká se tomu eschatologie.
     Ten obraz žatvy, sklizně, je obrazem soudu. Tak nějak už to v Bibli, ale především před Bohem, přišlo, že na konci se sklízí, hodnotí, skládají účty. Každý člověk prožívá své větší či menší sklizně. Když hodnotí část své práce, když končí školní rok, když stojí na začátku nového úseku, tehdy vždy prochází něčím, co lze nazvat soudem. Soud posoudí co bylo, snad aby příště bylo líp nebo alespoň jinak, když to teď stálo za starou bačkoru. Soud ocení i to, co bylo dobré, aby to bylo i nadále, aby se to uchovalo jako zrno v sýpkách, nebo aby snad bylo příště ještě líp. Dílčí sklizně člověka mají svůj vrchol i předobraz ve sklizni poslední. To je ta sklizeň, která teď Jana zaměstnává nejvíce. Nemává nad ní rukou: však ono se to nějak vyřeší… Bere ji vážně. Především ze dvou důvodů: protože je jedinečná. Bude to ta pravá chvíle, kdy se náš klas ukáže před Bohem. Už proto je třeba na ni myslet i dnes. A protože je to sklizeň našeho Pána. A to je sice hospodář svým způsobem přísný, chce vidět pěkné klasy, ale je to také Pán spravedlivý a milosrdný. Patříme do jeho ruky.

 

A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp. Vtom další anděl vyšel z chrámu a mocným hlasem zavolal na toho, který seděl na oblaku: „Pošli svůj srp a začni žeň, protože nastala hodina žně a úroda země dozrála.“ A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem, a země byla požata.
Zjevení 14,14 – 16
Biblický odkaz: 
Zjevení 14,14–16
Autor: 
Brodský, Štěpán
Rok vzniku: 
2004