PŘED VSTUPEM DO ZASLÍBENÉ ZEMĚ

Žalmy 1:1  Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači,  nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.

Liturgické čtení: Joz 1,1-6

klíčové pojmy, dobové a textové souvislosti:

-Boží řeč k Jozuovi(Joz 1,1-9): Jozue se stává pokračovatelem a dokonavatelem úkolu, kterým byl na počátku CESTY pověřen Mojžíš. Proto slyší i stejná Boží zaslíbení a ujištění:BUDU S TEBOU (v. 5; srv. Ex 3,12; Dt 31,7-8). Toto ujištění o Boží věrnosti se má stát povolanému zdrojem odvahy plnit uložené poslání i odpovědné věrnosti Božím ustanovením, Zákonu.

"Jako jsou v knihách Zákona zakotveny všechny řády pro život Izraele, tak v knize Jozue ustanovení o osídlení Zaslíbené země. Nemělo být náhodné, kde který kmen sídlí a kudy probíhají hranice s jeho sousedy. Každý rod a každý kmen má mít své svěřenství jako od Boha přikázané a svěřené. Na něm má pracovat a přijímat slíbené dary Hospodinova požehnání. Mojžíš byl lidským zjevovatelem zákonů platných pro všechny časy, Jozue zákonů o osídlení země." (M. Mrázek - Jozue, str. 1, samizdat)

-Jozue je název této biblické knihy i její ústřední postavy. Jméno je zároveň vyznáním:Hospodin je spása.

-zvědové jsou posláni, aby potají prošli zaslíbenou zem a především Jericho. Nemáme však před sebou historickou zprávu reportéra, ale vyznání pozdějšího vypravěče, který chce povzbudit Izrael v období jeho nového formování. Řeč vyprávění tedy prozrazuje, že obsazování země neprobíhalo jako jednorázová záležitost a jako nelítostná svatá válka. V případě některých nepřátel jde spíše o ideové vítězství než o historický popis boje. Kenaanské náboženství a kultura stály v cestě izraelskému společenství - a Jericho je symbolem zdánlivé nadřazenosti a pevnosti kenaanského náboženství i vojenské moci a kulturní převahy.

-Rachab: narozdíl od zvědů, kteří zůstávají nejmenovaní, má Rachab jméno (R.-Nadutá nebo takéObzvláště otevřená). Už tím je naznačeno, že se máme soustředit na její jednání.

Ve vyprávění se překrývají dvě vrstvy - slyšíme příběh o "vykřičené ženě", která ukryje izraelské vyzvědače a lstí jim umožní útěk. Zároveň je ovšem zřejmé, že šlo o kněžku náboženského kultu plodnosti, k němuž patřily i rituály spojené se sexuálními úkony. Jako kněžka má poměrně velkou autoritu. Z tohoto pohledu pochopíme, proč se královi poslové spokojí s její odpovědí - je vlastně "věštbou" o tom, kde vyzvědače hledat. Napětí mezi "stavovskou", náboženskou a národnostní příslušností Rachab a jejím jednáním v tomto případě dostává ještě vyhraněnější podobu.

Z vyprávění je slyšet "výsměch víry" adresovaný všem, kdo by chtěli brát osudově vážně kenaanskou kulturně-politickou skutečnost i kenaanské náboženství.

-význam činu Rachab - Rachab se svou řečí - vyznáním Hospodina - cele rozešla s jerišskými božstvy i s vlastním lidem (jehož byla "ideologickou" představitelkou!). Její vyznání nese ovšem rysy skutečné víry:uslyšela o Hospodinových skutcích v Egyptě i na pouti do zaslíbené země - apoznala, že budoucnost patří Hospodinu, nikoli pohanství.

Její slova (v. 9-11) zároveň před zvědy (kteří se svým způsobem ocitli ve velmi směšné a nevyznavačské pozici) odkrývají skutečné duchovní rozpoložení Jericha: za sebejistou mocensko-pohanskou fasádou se skrývá strach, děs, prázdnota a faktická neživotnost:v nikom nezůstal duch (11). S touto zprávou se mohou izraelští zvědové navrátit k Jozuovi (viz v. 24). Ti, kteří už jednou ze strachu odmítli vstoupit do zaslíbené země, jsou pozváni k odhodlání a důvěře zpravodajstvím pohanské kněžky.

Rachab se však odvažuje ještě čehosi dalšího: ač národnostně a především nábožensky koření ve zcela jiném - neizraelském, ba protiizraelském prostředí - rozhoduje se úděl svůj a své rodiny spojit s příběhem Božího lidu (v. 12-13). Proto prosí ospolehlivé (nebo téžpravdivé) znamení, že bude zachráněna před údělem zavržených.

-šarlatový provázek (v.18-20) není pouze "tajný signál" pro dobyvatele, ale "po izraelsku" dosvědčuje Rachabě, že ona a její rodina mají místo v lidu, který putuje z otroctví do zaslíbené země. Šarlatová barva připomíná krvavé znamení nad veřejích izraelských domů v Egyptě před Velkou nocí exodu, provázek je připomínkou jejího rozhodnutí umožnit zvědům záchranu.

-tři dny (třetí den - v.16.22) - není pouze časový údaj, ale znamení pro očekávající víru: třetí den = den,kdy se ukáže. Třetího dne se ukázalo, že Rachab zvědy nepodvedla, že její rozhodnutí je nezvratné.

2. úskalí textu

Rozchod Rachab s pohanstvím nebyl vychytralou kalkulací, včasným "převlečením nábožensko-ideového" kabátu - ale projevem odvážné a nezajištěné, "abrahamovské" víry, která se rozchází slovem i skutkem se svým pohanským prostředím. V tomto pohledu je potřeba vidět i její lest - ač je proti ozbrojené moci slabá, přece nepropadne panice, ale využívaje svého postavení, odvrátí nebezpečí, hrozící jejím hostům, svědkům Hospodinovým. Proto je Rachab - spolu s dalšími nonkonformními pohankami Támar a Rút - jmenována v Ježíšově rodokmenu, proto ji zmiňuje i "katalog" svědků víry (Žd 11,31)

- vyprávění Jz 2 je jedním z velice výmluvných příkladů hebrejského podání příběhů: cíl, ke kterému se míří, ve vyprávění "předbíhá" předchozí děj. Nejprve se vytýčí horizont, k němuž příběh směřuje, potom se sleduje jeho průběh a naplňování -  vnitřní struktura příběhu. Reflektuje se tak průběh děje, spějícího k určitému horizontu.

(Rachab nejprve zapře muže a pak je ukryje; nejprve spustí muže, pak se s nimi domlouvá, kam mají jít a jaké znamení má vyvěsit apod.) Vyprávíme-li dětem, je lépe uspořádat posloupnost vyprávění do našeho způsobu předávání příběhu.

- příběhy knihy Jozue se jeví jako neustálý dobyvačný boj. Mnohá jména neoznačují však konkrétní osoby, místa, národy, ale skrývají se za nimi především božstva tehdejší doby. Obsazení země není však možno líčit jako bezbolestný společenský proces. K válečným střetům docházelo. Jozue znamená totéž co Ježíš. Nelze je však ztotožnit. Jozuovský způsob dobývání země zaslíbené se zbraní v ruce je pro následovníky Kristovy nepřípustný. Království Boží nelze prosadit zbraněmi, lidskou mocí, vnucováním ideologie nebo likvidací jinak smýšlejících, ani pomocí pokřesťanštění společnosti "seshora" - skrze instituce (státní či církevní školní výukou, utvářením povinných osnov pro všechny – to je jen zdokonalení jozuovského přístupu, který má sklon k totalitnímu nároku). Všechny výroky a všechny metody  v biblickém kánonu nejsou pro křesťany směrodatné – tak jako ani všechny obřadní předpisy pro nás nejsou směrodatné – s Kristem přišlo přehodnocení kultických předpisů (věci čisté a nečisté, svaté a nesvaté). Podobně je tomu v oblasti nábožensko-politické. Jozuovské spoléhání na „svaté“ násilí, které se zaštiťuje vůlí Hospodinovou není pro křesťany přístupné. V biblickém kánonu se setkáváme také s příběhy, které nám ukazují, jak se něco dělat nemá, a jak stále chápeme Boží vůli po svém způsobu porozumění. Vyprávění o dobývání země nejsou návodem, jak vést misii nebo dokonce svatou válku. Nicméně příběhy ukazují, že život víry Izraele, tedy zbožnost, tj. bohoslužebný i sociálně-politický rozměr života věřících nelze směšovat s některými typy zbožnosti, které – řečeno moderní terminologií – vykazují rysy konzumenství, nabádání k prosperitě za každou cenu. Naopak zase vidíme, že s některými typy pohanské zbožnosti Izrael mohl žít v poměrné shodě a respektování:  Abraham přijímá požehnání od pohanského kněze Melchisedecha a Abraham mu dává desátek (Gn 14,17-24), Gabaonitští jsou přijati do společenství Izraele,  byť pomocí lsti (Joz 9), midjánský kněz Jitro radí Mojžíšovi – jak má organizovat Izrael (Ex 18,1-27) atd. Izrael nesršel přezíravostí vůči jinak smýšlejícím a věřícím. Přebíral si a upravoval mudroslovnou a náboženskou látku ke svému obrazu  i v duchovní oblasti  - tak o tom svědčí kniha Přísloví, ale i písně proroků nebo i některé žalmy. Zachovával si však svůj specifický pohled na skutečnosti života víry a nechtěl je vyměnit ani učinit výprodej ve prospěch „starověkého konzumentství“. Nepřebírejme zjednodušující pohled některých našich křesťanských předchůdců ve víře, kteří chápali Izrael jako jedinečnou veličinu, nezávislou na všem pohanském a příkře odmítající všechny pohany – a uvědomme si, že takový přístup měli často křesťané, když mluvili o druhých s pohrdáním, jako o „pohanských psech“. aby se ujistil, že žádná ideologie a říše zde nejsou navěky a že i mezi pohany jsou lidé, kteří s Izraelem sympatizují,a rozpoznávají to, co má budoucnost, a jejich původ není důvodem k pohrdání a odsudkům.

 

pomůcky:

obrázek starověkého města; obrázek starověké kněžky; rodokmen nějaké královské či obyčejné rodiny; rodokmen z Matoušova evangelia.

5. motivační uvedení do příběhu:

Otázka pro mladší školní věk:Podle čeho si vybíráte vůdce party, kdo se obvykle stává vůdcem třídy?

Otázka pro starší školní věk:Znáte někoho, kdo nebyl věřící odmalička, ale přijal víru až jako starší či dospělý člověk? Co všechno takový člověk musel opustit nebo změnit ve svém životě?